Zatímco se David vyspal na zemi ve spacáku, já s mamkou na drátěných lavičkách, na kterých se nedalo ležet. Zadek jsme měli slušně otlačený, ale počítali jsme s tím, dodávali jsme naší výpravě punc čekajících turistů na vlakové spojení, aby nás odtud nevyhodila ani ochranka, ani výpravčí. Brzo ráno jsme se rychle vypařili, většinou před prvním posledním možným ranním spojením, aby nikomu nedošlo, že nečekáme na vlak. Německo je tak trochu rovinatý, kdybych měl popsat stručně okolní krajinu, tak to dopadne asi takto – les, les, pole, louka, les, louka, louka, větrné elektrárny, pole, les, pole, pole. Jízda byla nudná a nejvíce zabijácké bylo, když vás navádělo značení kolem každého stromku a každé kytičky.

Trasa:

Mohl bych se chlubit, jak jsme viděli balíky slámy a větrné elektrárny, ale myslím si, že postačí fotografie.  Další den byla repríza dne předchozího. Noc jsme ale přečkali na nádraží v Lutherstadt Wittenberg. Poprvé jsme se také převezli přívozem, nějak nás sem zahnalo značení a nechtěli jsme hledat alternativní cestu. V jedné části jsme byli překvapeni, jak si vyhráli s cyklostezkou. Žádný beton, žádný asfalt, žádná uježděná cesta, ale betonové dlaždice položené na louce tak, aby projelo i jedno auto.

Ve Schönebecku byla naše další nocležna. Nádraží jako každé jiné, které jsme po cestě navštívili – v zanedbaném stavu, občan ČR by to nazval ruinou. Večer jsme si prošli město a hlavně došli nakoupit. Nakupování se stalo naší největší zábavou, konkrétně porovnávání německého a českého jídla, zvláště masové konzervy s 99% masa. Ta se stala nejoblíbenějším jídlem. Maso normálně nejím, ale co jiného pořád jíst.

Ráno tradičně David vyspinkaný, já s mamkou odrovnaný, ale konečně jsme dojeli do námi vysněného Magdeburgu a radost nás nadopovala více než by zvládl kofein. Prošli jsme si centrum, mamka se podívala na Zelenou Citadelu, v jednom nákupním domě jsme měli možnost shlédnout výstavu Lega a na vlakovém nádraží zorganizovali zasedání výpravy na diskuzi „Co dál?“.

Podle propočtů už bylo moře na hraně našich možností, museli bychom ubrat den z návštěvy Hamburgu a od moře zpět do Hamburgu jet vlakem místo na kolech. Bohužel jsem zjistil, že k moři chci hlavně já, tak jsem souhlasil s variantou dojet pouze do Hamburgu stále stejným tempem s tím, že si s mamkou uděláme výlet k moři vlakem.

Trasa:

Za Magdeburgem je významná říční křižovatka v Německu, lze odtud doplout lodí do ČR, Hamburgu, ale také do Berlína a dále po Odře do Štětína a po Středozemním kanálu do Rýna a Dunaje a dále do celé Evropy. Největší atrakcí je aquadukt přes Labe spojující Elbe-Havel kanál se Středozemním. Čekali jsme zvýšený lodní provoz, ale byli jsme rádi za alespoň jednu loď. U nového zdymadla na Elbe-Havel kanálu jsme zkoukli proplutí lodě a přes staré zdymadlo trajdali dál.

Po cestě bylo možné obdivovat v malých i velkých vesničkách hrázděné domy a v určitých částech trasy byly dochovány pozůstatky bývalé železné opony, která vedla právě podél Labe. Ač to bude znít velice divně, hodně nás zaujaly i veřejné záchody. Někde za Euro, někde za 50 centů, někde zadarmo, ale vždy s kulatým půdorysem, uvnitř nerez záchod a ve stěně nerez umyvadlo, jakoby to bylo nedobytný veřejný WC. Škoda, že nemám fotku.

Tuto noc jsme udělali výjimku a místo na nádraží jsme přespali na odpočívadle u jedné mimoúrovňové křižovatky u Jerichowa.