Před čím jsme celou dobu ujížděli, nás konečně dohnalo. V noci byla slušná bouřka, padaly kroupy a foukal silný vítr, raději jsme ani nedomýšleli, jak bychom dopadli, kdybychom spali na té komáry oblíbené zastávce na německé straně, nebo pod autoplachtou. Ani na spaní nebyl čas, jenom chvilku jsme byli na nádraží a už jsme měli bohatou společnost. Nejdříve se přidal „nadrbaný Marcin“, chtěl po nás oheň, ale trochu jsme ho zklamali, tak jsme alespoň krapet pokecali. Poté přišel nějaký jeho kamarád, ten byl sice střízlivý, ale trochu vychcaný. Dal Marcinovi zapalovač a bavil se tím, jak si nedokáže zapálit cigaretu, tak mu vzal cigaretu, zapalovač, zapálil mu ji, mezitím mu něco říkal a část cigarety vykouřil. Mezitím přišel ještě nějaký mladý kluk, kterému nebylo sprosté klidně vlézt do cizích věcí, takže jsme museli hlídat kola a hlavně brašny. Také chtěl oheň, tak si zapálil cigaretu o cigaretu, kterou si chtěl vykouřit Marcin, mezitím mu ji vykouřil a Marcinovi zbyl pouze vajgl. Po celou dobu pršelo, foukalo, já hlídal okolí, mamka se snažila trochu vyspat a mezitím začala vymýšlet kraviny typu: „nepojedeme radši vlakem?“

Trasa :

Vlakem
Kostrzyn – Szczecin = 100 km

Ne že bych nechtěl jet vlakem, ale chtěl jsem dojet až k moři na kole, abych se mohl radovat, že jsem někam dojel, lépe se říká „dojel jsem až k moři“ než „nedojel jsem k moři, jeli jsme kus vlakem“. Bylo to hodně složité rozhodování, do Štětína nám chyběli ještě dva dny cesty a k samotnému moři ještě den. Počasí stálo opravdu za prd. Nechal jsem si čas na rozhodnutí do rána. První spoj jel někdy kolem 5. hodiny, mamka stále chtěla jet vlakem a nutila mne, abych se šel zeptat na jízdenku, ale já sotva umím Polsky, Německy a Anglicky. Neustále jsme to probírali, až jsem s tím tedy souhlasil. Došel jsem k vlaku, protože nádraží bylo neustále zavřené, a šišlavou slovenštinou se zkusil zeptat na cenu jízdenky do Štětína pro dvě osoby a dvě kola. Kdo by chtěl vědět, jak to asi znělo, tak takto: „Dobry den, možem sa spytať, kolko koštuje bilet pre dve osoby a dva rowery?“ Dobře, přiznávám se, půl roku před naší výpravou jsem sledoval jeden polský youtube kanál, takže jsem nějaké slova pochytil, ale hodně slov jsem pochytil aj na nádraží, tímto stylem jsem se naučil při cestování po Rakousku Německy. S průvodčí, polsky Konduktor, jsme se tedy dokázali naštěstí domluvit. Ve vlaku byly krásné pohodlné sedačky, skoro jak naše křesla v obýváku. Abych mohl stále machrovat, že jsme k moři dojeli na kolech, tak jsem donutil mamku, ať mi udělá fotku na kole ve vlaku. Když je špatné počasí, pokračuje se na kole vlakem. Po cestě až do Štětína místy pršelo, takže jsme byli tomuto ušetřeni, ve vlaku jsme vytuhli a probrali se až ve Štětíně.

Štětín, přístavní město, jeden z našich hlavních cílů. Protože jsme ušetřili asi 2 dny tím, že jsme jeli vlakem, jeden den jsme si nechali na samotné město. Nejvíce nás lákaly námořní velké lodě, prošli jsme se podél náplavky, kde stály říční lodě, malá námořní loď místní námořní školy a jedna rychloloď s vodními křídly. Zkoušeli jsme se dostat i blízko k přístavu k velkým lodím, ale moc jich zde nekotvilo, jen v dálce jich několik bylo. Projeli jsme město až na úplný konec a popravdě to zde vypadalo jako část města vyloučená pro sociálně slabé obyvatele. Poprvé nás také potkala smůla, píchl jsem kolo a na jedné zastávce jsem ho musel vyměnit. Po zbytek času, až do večera, jsme šmejdili po městě a nebo relaxovali na nádraží. Noc jsme přečkali na nádraží. Aby nás nevyhodila ochranka, koupili jsme si už předem jízdenku. Lze využít automaty na jízdenky, kde jsme zjišťovali předběžnou cenu a hlavně spojení, nebo normální okénko, domlouvali jsme se šišlavou slovenštinou a pro jistotu tužka, papír, napsali své požadavky a strčili pokladní do okénka.