Náš výlet se stává trochu morbidním výletem, nádraží nám pozdě večer zavřeli, s čímž jsme trochu počítali. Sockování na ulici bylo v plánu, ale že bude i pršet, to při plánování nebylo bráno v potaz. Naštěstí se dalo schovat v podchodu na nádraží, které bylo přístupné z ulice, ale byl vlhký a chladný vzduch, takže jsme klepali zimou a jak už jsme zjistili předchozí noc, vezli jsme málo teplého oblečení. Poprvé jsem si připadal jak bezdomovec, nevěděl jsem jestli mám sedět na studených schodech, na studené zemi v zákrytu proti větru, chodit sem a tam, spát,…. prostě psycho noc, dlouhá psycho noc. Ráno, hned jak otevřeli vestibul nádraží, jsme obléhali automat na kávu, ani nevím jestli bylo prioritou něco teplého, nebo něco na nakopnutí, ale káva byla dobrá volba. Popravdě, kávu jsem nikdy nepil a od té doby, co jsme se vydali na tento výlet, jsem už stihl vypít čtyři z automatu. Tak zmordovaní jsme byli, že jsme vzdali i boj s místním WC, které nás nechtělo pustit, i když jsme do dveřního automatu hodili peníze. Místo toho jsme využili park nedaleko nádraží a vytvořili takové malé minové pole pro místní dětska.

Trasa :

Görlitz – Bad Muskau – Forst
68 km + 27 km

Výhodou cestování v létě je to, že je pozdě večer tma a brzy ráno světlo, takže jsme se vydali na cestu někdy v 5 hodin ráno, stejně jako z Liberce. Docela jsem byl překvapen, kolik větrných elektráren si Němci postavili, ti je snad stavějí takovou radostí jakou naši zemědělci pěstují řepku. V těchto částech Německa je to samá rovina, takže se chvíli koukáte na pole, pak na les, větrné elektrárny, občas na nějakou tu chodící svíčkovou a salámu. Když jsme vyjeli z jednoho lesa, tak jsme nestíhali zírat, co někdo dokázal udělat… raději se sami podívejte na druhou fotku. Stejně jako v Rakousku, tak i v Německu mají podél řek protipovodňové valy, na kterých se nachází cyklostezka, takže naše cesta vedla podél řeky s výhledem na samotnou řeku. Po valu jsme dojeli až k zámku Bad Muskau a k největšímu středoevropskýmu parku v anglickém stylu, který je zapsán na seznamu UNESCO. O několik kilometrů dále jsme dorazili do našeho dalšího cílového města Forst. Nejvíce nás šokovalo několik zdemolovaných mostů přes řeku. Kolem řeky bylo několik pěkných laviček, na kterých by šlo relativně přečkat noc, zkusili jsme ale štěstí na vlakovém nádraží nejdále od řeky, aby nám nebyla velká zima. Protože jsme pozdě večer dostali hlad, vyhrabala mamka drobné a šla najít nějaký obchod. Hned vedle nádraží byli Turci, když snad po 20 minutách vylezla, úsměv od ucha k uchu a dva kebaby v ruce. Prý už mají po zavírací době a začínají uklízet, ale že jí tedy něco uklohní, tak lovil zbytky, aby měl ještě na dva kebaby. Na kebab jsem čuměl jak bacil do lékárny a nemohl přijít na to, jak se to vlastně jí, takováto jídla si vůbec nekupuji, tak jsem improvizoval a snažil se co nejméně zašpinit. Teď už se jenom modlit, aby mne v noci neprohnal a aby noc nebyla tak morbidní jak ta předchozí.