Noc jsme přežili na nádraží, naštěstí v pohodě. Ve 4 hodiny ráno jsme se znovu vydali k vlnolamu, u kterého jsme zmokli a neměli šanci si ho prohlédnout. Když jsem tam pobíhal a fotil, z moře se objevil velký trajekt, který mířil do přístavu. Konečně jsem si mohl udělat i pořádnou fotku velké lodě. Brzo ráno také vyplouvali na moře místní rybáři, kteří kousek od vlnolamu lovili ze sítí ryby. Dnešní den byl posledním, kdy jsme u moře. Trajektem jsme přejeli na druhý břeh a u nábřeží jsme se najedli. Když vylezlo slunce a udělalo se teplo, vyzkoušeli jsme i moře. Voda byla docela studená, ale podařilo se mi tam vlézt, takže široko daleko jsem byl jediný vůl ve vodě. Odpoledne jsme se naposledy pokochali mořem, sedli na vlak a vydali se zpět do Štětína.

Pozdě večer jsme opět dostali hlad, mamka opět vyhrabala chechtáky a na tak dvacet minut se vytratila. Opět veselý úsměv, veselý krok a v ruce dva kebaby. Nedalo mi to a musel jsem se zeptat, proč najednou kupuje pořád kebaby a nešla do nějakého normálního obchodu. Prý narazila ve vestibulu na Turky a nechtělo se jí nic jiného hledat. Ale prý pokud mi to nechutná, že to za mne klidně sní. Celá noc byla jinak klidná, chvilku jsme čekali venku, chvilku ve vestibulu, pokaždé na lavičkách. Ráno jsme využili první spoj do Międzyzdroje, podle mapy první město na trati s přístupem k moři.

Před čím jsme celou dobu ujížděli, nás konečně dohnalo. V noci byla slušná bouřka, padaly kroupy a foukal silný vítr, raději jsme ani nedomýšleli, jak bychom dopadli, kdybychom spali na té komáry oblíbené zastávce na německé straně, nebo pod autoplachtou. Ani na spaní nebyl čas, jenom chvilku jsme byli na nádraží a už jsme měli bohatou společnost. Nejdříve se přidal „nadrbaný Marcin“, chtěl po nás oheň, ale trochu jsme ho zklamali, tak jsme alespoň krapet pokecali. Poté přišel nějaký jeho kamarád, ten byl sice střízlivý, ale trochu vychcaný. Dal Marcinovi zapalovač a bavil se tím, jak si nedokáže zapálit cigaretu, tak mu vzal cigaretu, zapalovač, zapálil mu ji, mezitím mu něco říkal a část cigarety vykouřil. Mezitím přišel ještě nějaký mladý kluk, kterému nebylo sprosté klidně vlézt do cizích věcí, takže jsme museli hlídat kola a hlavně brašny. Také chtěl oheň, tak si zapálil cigaretu o cigaretu, kterou si chtěl vykouřit Marcin, mezitím mu ji vykouřil a Marcinovi zbyl pouze vajgl. Po celou dobu pršelo, foukalo, já hlídal okolí, mamka se snažila trochu vyspat a mezitím začala vymýšlet kraviny typu: „nepojedeme radši vlakem?“

Nádraží malé a večer zavřené, ale alespoň nepršelo a mohli jsme přečkat venku. Proti slabému větru jsme využili před nádražím jeden přístřešek na autobusové zastávce, abychom rychle nevymrzli. Po dlouhé době jsem alespoň na pár minut zavřel oči a trochu se prospal, někdy asi kolem jedné a druhé hodiny mne mamka informovala, že kolem nás projela už potřetí policejní hlídka. Abychom nepřitahovali pozornost, rozhodli jsme se pokračovat dál s tím, že půjdeme pěšky, někam dojdeme a prospíme se kdyžtak za bílého dne. Za městem, když už jsme ušli asi 3 kilometry, nám už hlava padala na řidítka, nohy se pletly a začali jsem trochu kličkovat. Vzdali jsme to hned na první lavičce, kterou jsme potkali a prospali se. Byli jsme tak ospalí, že by nám ani nevadilo, kdyby nás někdo načapal, naštěstí široko daleko žádný dům, žádná živá bytost. Z lavičky nás dostalo až vycházející slunce, někdy kolem 4. hodiny.

Náš výlet se stává trochu morbidním výletem, nádraží nám pozdě večer zavřeli, s čímž jsme trochu počítali. Sockování na ulici bylo v plánu, ale že bude i pršet, to při plánování nebylo bráno v potaz. Naštěstí se dalo schovat v podchodu na nádraží, které bylo přístupné z ulice, ale byl vlhký a chladný vzduch, takže jsme klepali zimou a jak už jsme zjistili předchozí noc, vezli jsme málo teplého oblečení. Poprvé jsem si připadal jak bezdomovec, nevěděl jsem jestli mám sedět na studených schodech, na studené zemi v zákrytu proti větru, chodit sem a tam, spát,…. prostě psycho noc, dlouhá psycho noc. Ráno, hned jak otevřeli vestibul nádraží, jsme obléhali automat na kávu, ani nevím jestli bylo prioritou něco teplého, nebo něco na nakopnutí, ale káva byla dobrá volba. Popravdě, kávu jsem nikdy nepil a od té doby, co jsme se vydali na tento výlet, jsem už stihl vypít čtyři z automatu. Tak zmordovaní jsme byli, že jsme vzdali i boj s místním WC, které nás nechtělo pustit, i když jsme do dveřního automatu hodili peníze. Místo toho jsme využili park nedaleko nádraží a vytvořili takové malé minové pole pro místní dětska.

Po roční pauze, při které jsem dal přednost cestování po České republice, vznikla opět myšlenka sbalit věci, vzít kola a vyrazit do světa. Polsko nikdy nepatřilo mezi státy, které bych rád navštívil, více mne lákalo cestovat na západ, vidět ten opěvovaný “západ“, který je prý lepší než Česká republika, zvláště, když jsem měl o letních prázdninách pouhých 14 dní volna. V této době jsem se ale zajímal o vodní dopravu a při brouzdání na internetu jsem narazil na námořní vysokou školu ve Štětíně. Když jsem ze sledování jednoho polského YouTube kanálu zjistil, že Polštině relativně rozumím, uvažoval jsem o studiu a práci na námořní lodi jako elektrikář. Proto padla volba na cyklotrasu Odra-Nisa. Cílem cesty bylo navštívit moře, podívat se na školu a hlavně na nějaké velké námořní lodě, abych si ujasnil svůj zájem o případné práci na námořní lodi. A teď už jen někoho ukecat, abych nemusel jet sám.