Druhý den máme v plánu projít pořádně město Hamburg, v klidu a žádným spěchem jsme prošli opět centrum, navštívili HafenCity, snad nejkrásnější část města, a Altonu. Počasí bylo příšerné, ale v Altoně uviděli velkou osobní zaoceánskou loď, rychle jsme se k ní přesunuli, aby náhodou neodplula. Stála na tak blbém místě, že ji nebylo možné ani vyfotit. Našel jsem si pěkné místo na fotografování na schodovitém velkým domě, odkud byl překrásný výhled na přístav a lodě. Ale stále jsem měl v záběru záď a ne příď. Nabral jsem odvahu, došel jsem k vestibulu, odkud se naloďuje a lámavou angličtinou jsem se zeptal jedné zaměstnankyně, kdy loď odplouvá. Odpovědí mi bylo  „six“ což je šest a když jsem se zeptal jestli „AM“ nebo „PM“, tak „aftermoon“. Důležité informace jsem měl a šli jsme šmejdit dál po městě. Hlavně být už alespoň v pět hodin ráno na tomto místě, abych si mohl vyfotografovat odplutí lodě.

Ráno se David odpojil a mně zůstala na krku mamka. Tašky jsme schovali do úschovné skříňky na nádraží, kola zamkli před nádražím, koupili celodenní síťovou jízdenku na vlak za cca 500 Kč pro dvě osoby a jelo se k moři. Naším cílem byl Cuxhaven, město a místo, kde se vlévá Labe do Severního moře. Počasí se přes noc umoudřilo, takže jsme si užívali sluníčko. Navštívili jsme město samotné, přístav a měli možnost vidět mnoho velkých lodí. Chtěli jsme vyzkoušet i moře, ale všude byl placený přístup k pláži, jediné přístupné místo k vodě bylo, dá se říci, do Labe. Ale zde by se už dalo pochybovat o tom, jestli je zde voda z moře, nebo z řeky. Voda sice ledová, ale překecal jsem se k tomu, abych namočil alespoň nohy.

Než jsme vůbec naplánovali cestu do Hamburgu a k moři, řešili jsme také oblečení, abychom netrpěli jako při cestě k Baltskému moři minulý rok. Mamka odněkud vyhrabala vojenské termooblečení a prý by mělo být lepší než tričko, mikina a cyklobunda. hlavně ušetřím místo v tašce a nebudu muset být tolik nabalený. Tak krásně to znělo, že jsem opravdu nechal několik věcí doma a vzal jsem si jen potřebné věci a to termoblečení. Taška odlehčená, málo věcí na sobě a v noci strašná zima. Všechno jsem na sebe oblékl, do autoplachty se zabalil a přesto klepal zimou. Přes den naopak takové horko, že i kdyby bychom byli nahatí, tak se upečeme. 

Zatímco se David vyspal na zemi ve spacáku, já s mamkou na drátěných lavičkách, na kterých se nedalo ležet. Zadek jsme měli slušně otlačený, ale počítali jsme s tím, dodávali jsme naší výpravě punc čekajících turistů na vlakové spojení, aby nás odtud nevyhodila ani ochranka, ani výpravčí. Brzo ráno jsme se rychle vypařili, většinou před prvním posledním možným ranním spojením, aby nikomu nedošlo, že nečekáme na vlak. Německo je tak trochu rovinatý, kdybych měl popsat stručně okolní krajinu, tak to dopadne asi takto – les, les, pole, louka, les, louka, louka, větrné elektrárny, pole, les, pole, pole. Jízda byla nudná a nejvíce zabijácké bylo, když vás navádělo značení kolem každého stromku a každé kytičky.

Pozdě večer přijela loď plná turistů, to bylo zase řečí: „Jé, on tu někdo spí“.  Hodně naivní turisté, chtěl bych vidět někoho, kdo by se vyspal v podchodu na dlažebních kostkách. My spíše násilně odpočívali. Brzy ráno jsme přejeli hranice a přes lázeňské město Bad Schandau dojeli až do Drážďan. Tento úsek považuji za nejhezčí část výletu, projíždí se CHKO Labské pískovce a Česko-saským Švýcarskem. Celý úsek je vhodný rozložit do dvou dnů, my to ale zvládli pouhým průjezdem za cca 5 hodin. Po přepočítání ujetých kilometrů už jsem začal pochybovat o naší cestě. Naše tempo bylo vražedné, cíl se vzdaloval a začaly se objevovat první vážné problémy. Pod mostem u řeky v Drážďanech jsme přečkali dešťovou přeháňku a přes centrum došli na vlakové nádraží. A co teď?

Druhý den ráno jsme vstávali v rozumnou dobu v cca 7-8 hod, abychom včas vyjeli a více ujeli. Za první den jsme ujeli cca 90 km, což je méně než bylo v plánu. Podle plánu bychom dnes měli dojet až za hranice s Německem, kde bychom se naposled pořádně vyspali. Ráno jsme vyjeli za mlhy a včerejší déšť nám trochu vylepšil cesty. Kde nebyl asfalt, byly slušně velké louže a bahno. Já machroval s pneumatikami se vzorkem do terénu, takže bahnité louže s přehledem přejel, mamka měla silniční vzorek, tak šla raději pěšky a David měl krosové kolo, se kterým bohužel dopadl špatně, zadní kolo mu podjelo, a protože měl jediný z nás také tretry, nestihl se odepnout a skončil bokem na zemi. Kola naštěstí přežila, David také, jenom všichni slušně od bahna. Občas jsme litovali, že jsme nepoužili silnici a poslouchali značení, které nás vedlo všude možně.

Dlouhou dobu mě lákala cyklotrasa z Prahy do Paříže, ale neustálé nepokoje ve Francii mě spíše odradily. Absolvovat znovu Dunajskou cyklostezku nebo kteroukoliv, kterou jsem už absolvoval, jsem nechtěl, proto z nouze padla volba na cyklotrasu z Prahy do Hamburgu a k Severnímu moři do Cuxhavenu. Ještě jsem ji nejel a nikdy ani neplánoval, nepřišla mi dost atraktivní a hlavně jsem nechtěl řešit spaní v Německu, kde je spaní pod širákem prý zakázané. Nakonec, loňský výlet k Baltskému moři byl perfektní a Hamburg jako takový mne vždy lákal, takže opět moře, velký přístav, velké námořní lodě, pěkný výškový profil cyklotrasy a návštěva „opěvovaného západu“. A co se týče spaní, to už máme vyřešené z minulého roku, nádraží a lavička to jistí, v případě nouze „I am not sleeping, I am waiting to morning“. Hlavně teplé oblečení s sebou, abychom každou noc opět nemrzli. Tento výlet dokonce zaujal i mého spolužáka Davida ze střední školy, takže jsme cestovali ve třech. Moje mamka už je takovou tradicí.