Po roční pauze, při které jsem dal přednost cestování po České republice, vznikla opět myšlenka sbalit věci, vzít kola a vyrazit do světa. Polsko nikdy nepatřilo mezi státy, které bych rád navštívil, více mne lákalo cestovat na západ, vidět ten opěvovaný “západ“, který je prý lepší než Česká republika, zvláště, když jsem měl o letních prázdninách pouhých 14 dní volna. V této době jsem se ale zajímal o vodní dopravu a při brouzdání na internetu jsem narazil na námořní vysokou školu ve Štětíně. Když jsem ze sledování jednoho polského YouTube kanálu zjistil, že Polštině relativně rozumím, uvažoval jsem o studiu a práci na námořní lodi jako elektrikář. Proto padla volba na cyklotrasu Odra-Nisa. Cílem cesty bylo navštívit moře, podívat se na školu a hlavně na nějaké velké námořní lodě, abych si ujasnil svůj zájem o případné práci na námořní lodi. A teď už jen někoho ukecat, abych nemusel jet sám.

První na ráně byla opět mamka, když slyšela cosi o Polsku, hned začala protestovat, že ji tam nikdo nedostane, postačilo ale argumentovat, že cyklotrasa vede podél polsko-německých hranic na německé straně a jen část po Polsku, což byla samozřejmě pravda. Abychom odlehčili kola, spaní jsme vyřešili tak, že vždy přečkáme noc na nějakém nádraží (využití zkušenosti z Tauernské cyklostezky) a v případě nutnosti pod autoplachtou na polské straně, abychom neměli případné problémy na straně německé. Když jsem mamku zpracoval, kamarády už jsem neřešil, ono čím více lidí jede, tím více komplikací.

Tentokrat žádné dlouhé plánování, uplynulo 14 dní a byli jsme na cestě. Limitováni jsme byli pouze mamky dovolenou, takže jsme měli cca 10 dní na celý výlet. Stručný plán byl asi takový, dojet k večeru do Liberce, přečkat noc na ulici a brzo ráno vyjet. Po cyklotrase dojet až do Štětína a odtud po okresních silnicích do Swinoujscie, kde se vlévá Odra do Baltského moře, přečkat zde dva dny a vlakem přes Wroclaw domů.

Trasa:

Po příjezdu do Liberce jsme hledali cokoliv, abychom zabili čas při čekání do východu slunce a mohli vyjet. Jak už bývá tradicí, ono si to našlo nás, dva mladíci lehce posilněni alkoholem. Já je tolik nelákal, ale mamka vypadá na svůj věk mladě, takže se stala lovnou zvěří. Nejdříve se nám snažili doporučit nějaké ubytování, pak zjišťovali kam jedeme a jaký vztah je mezi námi. Nakonec zůstali u myšlenky, že jsme brácha a ségra a snažili se s mamkou koketovat. Proti tomu nic nemám, ale když jste pozorností lidí, které neznáte, raději berete čáru, což jsme udělali a prošli jsme se na parkoviště pod Ještědem. Hned tuto noc nám také došlo, jak hodně budeme v noci trpět, i když je přes den teplo, v noci teplota klesne a je relativně chladno. Na parkovišti jsem si musel zaběhat, aby mi nebyla zima, teplejší oblečení jsem už bohužel neměl. Vydali jsme se zpět do centra, u autobusového nádraží jsme opět potkali ty dva mladíky, schovali jsme se za sloup a do tmy, naštěstí si nás nevšimli a více je lákal automat, který snad vykrádali. Prošli jsme si ještě centrum a mezitím otevřeli vlakové nádraží (někdy po půl čtvrté), pokladny měli ještě zavřené, ochrance jsme řekli, že čekáme až otevřou pokladny, které otevírali naštěstí až někdy ráno kolem šesté hodiny a mezitím se prospali na zemi ve vestibulu, pak jsme doplnili vodu, došli na WC a konečně vyjeli, před tím ještě kopli do sebe dvě kávy.

Zatímco po cestě vlakem do Liberce bylo pěkné počasí, tento den bylo zataženo, počasí depresivní, ospalý a do toho ještě mamka machrovala se svými čupr brýlemi z Lidlu se třemi druhy sklíčky. Brýle jsem ji samozřejmě zabavil a zjistil jsem, že pomocí žlutých sklíček si lze navodit euforii z pěkného počasí, takže počasí mi bylo na háku a vesele se jelo dál. První zajímavostí po cestě bylo trojmezí, což je hranice tří států – Německa, Polska a ČR, nedaleko odtud pak německé město Zittau. Prošli jsme si centrum a zaparkovali na vlakovém nádraží, zatímco já ho obdivoval včetně místní úzkokolejky, mamka doháněla spánkový deficit. Poté nás čekala relativně krásná cesta údolím řeky Nisy, zrovna jsem zavzpomínal jak už jsem dlouhá léta nespadl z kola a hned jsem letěl přes řidítka. Na všech našich cyklovýletech jsem fotil i z kola za jízdy a zrovna, když jsem v jedné ruce držel fotoaparát, najel jsem na malý hrbol, podlomila se mi ruka a letěl jsem. Mamku jsem pobavil, prý to vypadalo, jakobych to dlouho před tím trénoval, no hlavně, že se nic nestalo fotoaparátu, protože si nedokáži představit, že bych z našeho výletu neměl žádné fotky. Z údolí Nisy jsme vyjeli u krásného kláštera Marienthal, kde jsme narazili i na mladou skupinku českých cykloturistů, kteří také jeli k Baltskému moři, ale trochu rychlejším tempem. Trochu nás to motivovalo k tomu, abychom taky zrychlili, ale náš cíl byl ve městě Görlitz, které už bylo nedaleko. Po příjezdu jsme si město prošli a poprvé udělali také krok do neznáma, rozhodli jsme se překročit hranice a navštívit Polsko. Hned přes řeku se nacházelo polské město Zgorzelec. Měl jsem pocit, jakobych se nacházel v nějakém historickém filmu o druhé světové válce, ale popravdě se mi tam začalo strašně líbit, takový chaos, nic dokonalého, prostě úžasné. Noc jsme ale přesto trávili na německé straně.